Málo věrných křesťanů by o sobě přemýšlelo jako o někom, kdo má nevíru. Po léta jsem si nevěděl rady s něčím, co Ježíš řekl: „Když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ (Lukáš 18:8). Tahle otázka vede k závěru, že jde o nedostatek víry nejen na zemi, ale mezi Božím lidem.

Proč by to Ježíš říkal? Víra je tématem, o kterém se v církvi mluví nejvíc. Zbožní kazatelé na ni kladou důraz a existuje záplava knih na toto téma. Ve jménu víry byly učiněny veliké skutky, vznikly ohromné projekty. Tak proč nám Ježíš otázkou říká: „Až nakonec polnice vydají svůj zvuk, najdu vůbec nějakou víru?“

Klíč najdeme ve střízlivém varování v Židům 3:12: „Dávejte pozor, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, jež by se odvracelo od živého Boha.“ Tento verš nám říká, že bychom v sobě měli připustit nevíru, kdykoliv se „odvracíme od živého Boha.“ Ale co to znamená, odvracet se od Pána?

Dochází k tomu, když pochybujeme o Boží věrnosti. Jestliže dopustíme, aby v našich srdcích vyrostlo třeba jen pár semínek nevíry, skončíme v žalostném stavu. Tato pasáž nás varuje: „Stůjte na stráži, a nedovolte, aby se jakákoliv nevíra zakořenila. Někdy se může zdát, že se ti Pán vzdálil. Ale nedovol, aby se tvé srdce uchýlilo od skutečnosti, že On je věrný.“

Nedávno se mnou po jednom shromáždění v církvi mluvil pastor z jiného města. Když mluvil, byla jeho hlava skloněná v depresi. Řekl, že se měsíčně schází se skupinou pastorů z různých denominací v jejich městě.

„Ale, bratře Davide,“ řekl: „Naše shromáždění se stala tak depresivní. Je nás stále méně, protože víc a víc lidí opouští službu. Vůbec už neslyšíme Slovo od Boha. Mnozí pociťují ohledně své služby přímo beznaděj. Ztratili všechnu svou radost. Jejich manželky už toho mají dost a nutí je, aby toho nechali. Deprimuje mě to, já ty muže miluji. Hladovím po tom, abychom znovu slyšeli od Pána.“

Vím, že se něco podobného děje v mnoha biblických školách a seminářích. Některé z těchto institucí se skutečně staly semeništěm nevíry. Studenti vstupují přesvědčení o neomylnosti Písma, o Boží schopnosti činit zázraky, o skutečném nebi a pekle. Ale jestliže projeví svou víru ve třídě, profesor je zesměšní. Nazve jejich víru „starou školou,“ a vysměje se jim, že jsou nevzdělaní a nemají jistotu. Tak se stane, že mnozí upřímní mladí lidé dokončí školu bez víry, protože byli okradeni o všechnu důvěru v Boha.

Ale Bible nám nezpochybnitelnými slovy říká: „Bez víry je však nemožné se mu zalíbit, neboť ten, kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že těm, kteří ho pilně hledají, dává odplatu“ (Židům 11:6).

Dovolte, abych vám ukázal, jak vážně bere Bůh náš hřích nevíry.

1. Nevíra je hřích, který Boha popouzí

V 17. kapitole Exodu došel Izrael na poušť zvanou Sin. Nebyla tu v dohledu žádná pitná voda a lidé rozzlobeně peskovali Mojžíše: „Dej nám vody, abychom pili“ (Exodus 17:2). Zacházeli s Božím pomazaným, jako by byl jejich osobním činitelem zázraků. Ale nikdo z nich se neobrátil v modlitbě na Hospodina. Nikdo neřekl: „Podívejte, Bůh už pro nás udělal mnoho zázraků s vodou. Rozdělil Rudé moře, aby nás vysvobodil od faraóna. A osladil hořké vody v Marah. Jistě nám tu obstará pitnou vodu.“

Zbytek příběhu znáte. Bůh nařídil Mojžíšovi, aby se postavil před skálu a udeřil do ní. Když to udělal, vyvalily se proudy vody, víc než dost, aby uhasily žízeň lidí. Ale Bůh tuto epizodu nazval nevírou. Pojmenoval to místo Massah, což znamená provokace, stejně jako rozezlený, popuzený, otrávený, podrážděný. Bůh říkal Izraeli: „Svou nevírou jste mě opravdu rozzlobili.“

Prosím, pochopte, Hospodin tu nebyl jen trochu zarmoucený, ale byl popuzený až k hněvu. Ale nebyl vyprovokován pouze lidskými stížnostmi. Bylo to mnohem horší: Obvinili Ho, že je v jejich zkoušce opustil. Řekli Mojžíšovi: „Proč jsi vyvedl nás z Egypta, abys mne s syny i dobytky mými žízní zmořil? … Jest-li Hospodin u prostřed nás, či není?“ (Exodus 17:3,7).

Jejich závěr byl: „Je-li Bůh s námi, kde je teď? Nevidíme žádné znamení Jeho přítomnosti nebo moci. Je Hospodin mrtvý nebo živý? Jak můžeme věřit v Boha, který dopustí tolik strašných věcí?“

Možná si říkáš: „Ubohý Izrael. Všechno, co chtěli, byla voda pro jejich plačící děti. Každý by vyprahnul, kdyby šel bez vody. Kdo by si nestěžoval?“ Ale tady nešlo o nedostatek vody. Ani o to, že by jim Bůh zadržoval svá požehnání. Vždyť Izrael právě dostal všechnu vodu, kterou potřebovali, ze skály.

Ne, Bůh měl dobrý důvod, proč byl rozhněvaný. Nalézáme ten důvod v Písmu později, když Mojžíš připomínal epizodu v Massah. Řekl: „Odporni jste byli řeči Hospodina Boha svého, a nevěřili jste jemu, aniž jste uposlechli hlasu jeho. Odporni jste byli Hospodinu od toho dne, jakž jsem vás poznal“ (Deuteronomium 9:23–24). Mojžíš Izraeli říkal: „Byli jste ve vzpouře proti Hospodinovi už od té doby, co vás znám. Nikdy jste neposlechli, ani nevěřili Božímu slovu.“

Takže, o co šlo, co bylo tím skutečným problémem? Podle Mojžíše to bylo to, že Izrael nikdy neměl opravdovou víru. Nikdy se plně nevydali Hospodinovi, aby Mu zcela důvěřovali. Izraelci vlastně od začátku potají ukrývali modly. Stále měli ve svých stanech schované malé bůžky, po nichž sahali pokaždé, když je Bůh zklamal. Hospodin řekl: „Obětovali jste snad mně své oběti a dary…na poušti…vztyčili jste stánek Molocha a hvězdu svého boha Remfana, obrazy, které jste si udělali, abyste se jim klaněli“ (Skutky 7:42–43).

Dovedete si teď představit Boží zlost na tyto lidi? Obviňovali Ho kvůli svému nedostatku vody, dotazovali se: „Proč Bůh neodpověděl na naše modlitby?“ Ale po celou dobu se obraceli k cizím bohům, aby je osvobodili. Boží hněv tady nebyl nějakým testem víry Izraelců; bylo to hřímavé volání k pokání. Vůbec od nich svou přízeň a laskavost neodvracel.

Nedávno mi napsal jeden mladý pastor o zkušenosti, podobné té Izraelců. Řekl: „Když jsem přišel k Pánu, nevzdal jsem se své světské hudby. Nezajímalo mě, jak zlí a zvrhlí mohou být hudebníci. Byla to moje hudba a žádný kazatel mě nemohl přimět k tomu, abych se jí zřekl.“

„Dokonce jsem ji zavedl ve skupině mladých, kterou jsem vedl. Chtěl jsem získat zástupy dětí tím, že jim dám hudbu, kterou chtějí. Hráli jsme hard-rock, punk, rap. Ale potom začala skupina mladých duchovně umírat. Přestali poslouchat Boží slovo a moje vyučování, a propukly mezi nimi všechny druhy nemorálnosti. To byla naprostá smrt.“

„Modlil jsem se a modlil, aby je Bůh nějak probudil, ale nic se nestalo. Jednoho dne mi Duch svatý bez obalu odpověděl: ‚Přivedl jsi svou cizí modlu do mého domu. Je to tvoje bezbožná hudba, kterou, jak víš, já opovrhuji a nenávidím. A teď jsi s ní zkazil celé stádo. Odstraň tuhle modlu ze svého srdce a dej ji pryč od těchto mladých. Potom se mezi vámi budu pohybovat.‘“

„Okamžitě jsem se té hudby zbavil. A zavedl jsem místo toho hudbu chval a uctívání. Svá poselství jsem učinil jednoduchá a adresná, přímo z Písma. A brzy se opět začal pohybovat Duch svatý. Teď moji mladí duchovně vzkvétají.“

To je přesně to, co chtěl Bůh udělat v Izraeli. Říkal svému lidu: „Nezadržuji před vámi žádnou věc. Když jste mě požádali, abych uhasil vaši žízeň, okamžitě jsem se pohnul, abych vám vyvedl vodu ze skály. Teď se jen snažím získat vaši pozornost. Chci k vám mluvit o skrytých věcech ve vašem životě.“

Věříš, že Bůh vidí tvé skryté věci?

Věříš, že Pán žehná křesťanům, kteří se Mu snaží sloužit a přitom si snaží udržet svou skrytou žádost nebo chtíč? Tohle je opravdový hřích nevíry: něco v sobě tajně skrývat a nepřivést to do Božího světla k vysvobození.

Jedna věc je být spoután chtíčem, prováděným ze zvyku, a nenávidět ho. Takový člověk nenávidí svůj tajný hřích a mocně s ním bojuje. Volá k Bohu o osvobození a vyhledává zbožné rady od druhých. Tento služebník si může být jistý, že s ním během jeho boje bude mít Pán trpělivost.

Přemýšlejte o tom: Izraelci v Massah stále nosili své modly. To znamená, že na nich lpěli, že se jich drželi mezi rozdělenými vlnami Rudého moře. Snažili si je udržet, i když na ně doléhala faraónova armáda. A skrývali je i poté, co Bůh uzdravil vody v Marah. Teď v Massah je Bůh opět bez soudu vysvobodil, naplnil jejich břicha chladnou vodou. Opravdu, od začátku Bůh Izraeli žehnal, navzdory jejich modlářství.

Ale lidé dál skrývali svůj hřích. Chválili Hospodina, radovali se z jeho ochrany pod oblakem ve dne a ohnivým sloupem v noci. Proč to dál dělali? „Nebo že ne i hned ortel dochází pro skutek zlý, protož vroucí jest k tomu srdce synů lidských, aby činili zlé věci“ (Kazatel 8:11).

Nevíra Izraele neměla nic společného s Boží mocí je osvobodit. Viděli Ho, jak pro ně činí zázrak za zázrakem. Ne, tito lidé prostě nebrali Boží přikázání vážně. A ve svém hříchu se hezky zabydleli, protože je za to Bůh hned nesoudil. Neměli strach z důsledků; ostatně, žádné z jejich dětí nezemřelo, a stále měli k jídlu manu z nebe.

Stručně řečeno, Izraelci ztratili Boží bázeň. Tajně si mysleli: „Měli bychom být teď stravováni svatým ohněm za pochybování o Božím hněvu. Ale On náš hřích nikdy neodsoudil. Tak v tom můžeme pokračovat a současně s tím uctívat.“ Brali za samozřejmé Jeremiášův výrok: „Veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho“ (Pláč Jeremiášův 3:22).

2. Nevíra brání veškerému vysvobození z moci a nadvlády Satana

Jsem přesvědčen, že každý nepotlačený hřích je způsoben nevírou. A právě teď bojují zástupy křesťanů ztracené bitvy se svým hříchem. Ve skutečnosti mnozí svůj boj již vzdali. Jsou přesvědčeni, že si v nich nějaký mocný démonický duch postavil pevnost a není možné ho vyhnat. Tak žijí v ubohosti, spoutáni zakořeněným hříchem. Pavel vyslovuje volání jejich srdce: „Já ubohý člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Římanům 7:24).

Ale Pavel na svou otázku odpovídá v následujícím verši: „Děkuji Bohu – skrze Ježíše Krista, našeho Pána!“ (Římanům 7:25). Jinými slovy: „Ježíš Kristus mě osvobozuje od moci a nadvlády hříchu.“ Jak je to? Je to pouhá teologická pravda, kterou musíme přijmout? Nebo by to mělo v našem životě prakticky fungovat? Jak nás Kristus doopravdy osvobozuje?

Odpověď je tak jednoduchá, že o ni často nestojíme. Je příliš jednoduchá pro hinduisty, kteří ji odmítají, neboť dávají přednost skutkům. Raději by se míle plazili, ve snaze usmířit si Boha za své hříchy. Židé tuto pravdu také odmítají, preferují více než 630 pravidel a předpisů, a doufají, že tím vyváží své hříchy. Muslimové by se raději vrhli tváří k zemi a činili dobré skutky ve snaze usmířit si Alláha za svou nedokonalost. I mnoho křesťanů by raději přidali nějaké pravidlo důvěry v sebe sama pro své vysvobození. Dávají Bohu sliby a snaží se potlačit touhy svého těla ve své vlastní síle.

Ale je tu jednoduché, nekomplikované evangelium: kdekoliv je opravdové pokání, tam je okamžité odpuštění. A je tu okamžité očištění, a také neustále otevřená cesta k Božímu trůnu. Jestliže věříme těmto pravdám, pak jsme osvobozováni.

Hřích způsobuje, že se chceme skrýt před Boží přítomností

Tady je podstata nevíry mezi křesťany: jestliže hřešíme, opomíjíme Boha, máme tendenci utíkat z Jeho přítomnosti. Myslíme si, že je příliš rozhněvaný, aby s námi chtěl rozmlouvat. Jak by s námi mohl eventuálně sdílet důvěrné přátelství, když jsme tak těžce zhřešili?

Tak se přestaneme modlit. Ve svém studu si myslíme: „Nemohu jít v tomto stavu k Bohu.“ A začneme se pokoušet vytvořit svou vlastní cestu zpět do Jeho milosrdenství. Jsme přesvědčeni, že potřebujeme jen čas, abychom dosáhli svého očištění. Myslíme si, že když dokážeme zůstat pár týdnů čistí, vyvarujeme se svého hříšného zvyku, tak se ukážeme být hodni toho, abychom se opět přiblížili k Jeho trůnu.

To je hřích nevíry, a v Božích očích je to zločin. Když vyznáme svůj hřích, včetně našich zakořeněných zvyků, Bůh nezačne s výslechem. Nepožaduje důkaz pokání, neptá se: „Opravdu je ti to líto? Nevidím žádné slzy. Slibuješ, že to nikdy neuděláš znovu? Teď jdi, posti se dvakrát týdně a každý den se hodinu modli. Když to budeš dělat dost dlouho, aniž bys ochabnul, budeme spolu zase mluvit.“

To není nikdy možné. Když nás Ježíš na kříži usmířil s Bohem, bylo to napořád. To znamená, že jestliže zhřeším, nemusím se vůbec s Bohem znovu smiřovat; nejsem od Pána najednou oddělený, neusmířený. Ne, závoj oddělení zůstal na Kříži navždy roztržen, a já mám skrze Kristovu krev navždy přístup k Božímu trůnu. Dveře pro mě nejsou nikdy zavřené: „V němž máme smělou důvěru a možnost přístupu s jistotou skrze víru v něj“ (Efezským 3:12).

Bible jasně říká, že jestliže kdokoliv z nás zhřeší, máme u Otce přímluvce – Ježíše Krista. Můžeme stát vně, za dveřmi Jeho trůnního sálu, cítit se mizerně a nečistě. Ale jestli tam zůstaneme, jestli odmítneme vstoupit, nejsme pokorní; jednáme v nevíře. „Přistupme tedy se smělou důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, když potřebujeme pomoci“ (Židům 4:16).

Kdy je náš čas „potřeby pomoci“? Je to vždy, kdykoliv jsme zklamali našeho požehnaného Pána. V ten moment, kdy hřešíme, potřebujeme milost a milosrdenství. A Bůh nás zve, abychom směle přistoupili k Jeho trůnu, s důvěrou, abychom přijali všechno, co potřebujeme. Nemáme k němu přicházet, jen když se cítíme spravedliví nebo svatí, máme přicházet vždy, když potřebujeme.

Navíc, nemusíme čekat, abychom dosáhli očištění svých duší. „Jestliže však budeme své hříchy vyznávat, Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od veškeré nepravosti“ (1. Jan 1:9). Jan říká, že se nemáme snažit pracovat na tom, abychom byli očištěni, hodiny, dny nebo týdny; stane se to okamžitě, jakmile přijdeme k Pánu.

Takže, máte víru, abyste věřili v Boží okamžité odpuštění? Dokážete přijmout okamžité, nepřerušené společenství s Otcem? To je přesně to, k čemu nás Písmo vybízí, přesně to máme udělat. Víte, stejná víra, která nás spasila a odpustila nám, je tou samou vírou, která nás uchovává a drží nás. Petr říká, že jsme „Boží mocí střeženi skrze víru ke spasení připravenému, aby bylo zjeveno v posledním čase“ (1. Petr 1:5). Jak neuvěřitelná pravda.

Ale naše nevíra nám brání ve zpřístupnění Boží opatrující moci. A za čas, jak čelíme neustálým prudkým útokům hříchu, si můžeme začít zoufat. Milovaní, tak to prostě být nemá. Bůh nám dal nádherná novozákonní zaslíbení. Ale nejsou nám nic platná, pokud jim nevěříme a nepřivlastníme si je. Náš Pán se zavázal, že dá svůj zákon do našich srdcí, bude pro nás Bohem, zabrání nám v selhání, vloží do nás svou bázeň, dá nám moc, abychom byli poslušní, přiměje nás, abychom chodili po jeho cestách. Ale musíme tomu úplně věřit.

3. V 1. kapitole Lukáše je jeden z nejjasnějších případů nebezpečnosti nevíry

Vzpomeňte si na příběh zbožného Zachariáše, otce Jana Křtitele. Zachariáš byl oddaný a věrný kněz, který trpěl pro jedinou epizodu nevíry. Jeho příběh objasňuje, jak vážně bere Bůh tento hřích.

Písmo říká, že Zachariáš byl „v Božích očích spravedlivý a chodil bezúhonně ve všech Pánových přikázáních a ustanoveních“ (Lukáš 1:6). Tady je zbožný muž, který nosí roucho svého váženého postavení. Sloužil u oltáře, zapaloval kadidlo, které představovalo modlitbu a poníženou prosbu, skutky ryzího uctívání. Stručně řečeno, Zachariáš byl věrný a poslušný služebník, který toužil po příchodu Mesiáše.

Jednoho dne, když přišla řada na Zachariáše, aby sloužil v chrámu, poslal Bůh anděla Gabriela, aby mu řekl, že jeho manželka bude mít syna. Gabriel řekl, že synovo narození bude důvodem radosti pro mnohé v Izraeli, a dal Zachariášovi detailní pokyny, jak má chlapce vychovat. Přesto, když anděl mluvil, třásl se Zachariáš strachy. Náhle byla mysl tohoto zbožného muže plná pochybností a podlehnul strašné nevíře. Zeptal se anděla: „Podle čeho poznám, že mi říkáš pravdu? Vždyť jsem stařec a také má manželka je v pokročilém věku“ (viz Lukáš 1:18).

Bůh vůbec nebyl laskavý k Zachariášovým pochybnostem, a takto kněze odsoudil: „A hle, budeš němý a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se tyto věci stanou, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svém čase naplní“ (1:20).

Co nám tato epizoda říká? Říká, že nevíra zavírá naše uši pro Boha, i když k nám jasně mluví. Uzavírá nás před čerstvým zjevením. A brání nám v důvěrném společenství s Pánem. Najednou, protože již neslyšíme od Boha, nemáme nic, co bychom kázali nebo o čem svědčili. Nezáleží na tom, jak jsme možná věrní nebo pilní. Podobně jako Zachariáš si přivodíme ochrnutí obou našich uší a jazyka.

Nakonec jsme konfrontováni tímto veršem z epištoly Židům: „Vidíme tedy, že nemohli vejít kvůli nevěře“ (Židům 3:19). Jen jeden hřích zabránil Izraeli vstoupit do zaslíbené země: nevíra.

Kanaán představuje místo odpočinku, pokoje, plodnosti, zabezpečení, jistoty, spokojenosti, všeho, po čem pravý věřící touží. Je to také místo, kde Pán jasně mluví ke svému lidu, kde jim ukazuje cestu, vede je: „Toto je ta cesta, po ní běž.“ Ale Izrael nemohl vstoupit do Zaslíbené země kvůli jednomu hříchu.

Tím hříchem nebylo cizoložství (a Písmo nazývá Izraelce cizoložnou generací). Nebyla to jejich stoupající rozvodovost (Ježíš řekl, že Mojžíš povoloval rozvody této generaci, protože měli tak tvrdé srdce.) Nebyl to vztek, žárlivost, lenost nebo pomluvy. Nebylo to ani jejich tajné modlářství. Všechny tyto hříchy byly důsledkem nevíry.

Ne, byl to ten jeden hřích, nevíra, který zabránil Božímu lidu vstoupit do Kanaánu. Proto na nás pisatel Židům naléhá: „Vynasnažme se tedy vstoupit do toho odpočinku, aby snad někdo neupadl do téhož příkladu neposlušnosti“ (Židům 4:11).

Znal jsem mnoho křesťanů, kteří se rozhodli brát své chození s Bohem vážně. Rozhodli se, že budou pilnější ve studiu Jeho slova, postili se a modlili s obnoveným přesvědčením. Ve svém srdci se v každé situaci svého života drželi Boha. Když jsem pozoroval jejich životy, myslel jsem si: „Všechna jejich oddanost určitě přinese záři radosti. Jinak tomu být nemůže, budou jen odrážet Boží pokoj a klid.“

Ale příliš často byl opak pravdou. Mnozí nikdy nevstoupili do Božího zaslíbeného odpočinku. Stále byli nejistí, nepokojní, pochybovali o Božím vedení, obávali se o svou budoucnost. Proč? Neustále v nich byly zakořeněné kvasnice nevíry. Všechna jejich oddanost a aktivita byla kvůli tomu neúčinná.

Věřící služebník lpí na Božím novozákonním zaslíbení: „Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je“ (Ezechiel 36:27). Také lpí na tomto slově: „A povstane z něho nejdůstojnější jeho, a panovník jeho z prostředku jeho vyjde, kterémuž rozkáži přiblížiti se, aby předstoupil přede mne… Kteréžto povedu podlé tekutých vod cestou přímou, na níž by se nepoklesli“ (Jeremiáš 30:21,31:9).

A konečně, v epištole Židům se prohlašuje: „Někteří do něj mají vstoupit“ (Židům 4:6). Pisatel v podstatě říká: „Někdo musí vstoupit do tohoto neuvěřitelného zaslíbení.“ A já se ptám: Proč ne ty, věřící? Proč ne já? Jestliže nás naše nevíra drží vně, měli bychom se modlit: „Pane, pomoz mi od mé nevíry. Odstraň moji nevíru. Dej mi hojnost víry.“

Náš Bůh pro nás učinil neuvěřitelná zaslíbení. A přeje si, abychom se těchto zaslíbení chopili. Takže, chopme se Jeho nádherného Slova. Ať každý z nás vstoupí do Jeho zaslíbeného odpočinku. Potom budou naše životy zářícím svědectvím pro tuto generaci.

Použité s povolením, které je uznané společností World Challenge, P. O. Box 260, Lindale, TX 75771, USA.